V liturgii načí církve jsou dva vrcholy. Kázání a Večeře Páně (přijímání).

Kázání,

toto slovo pro mne není příjemné.Zní nevhodně. Způsobuje to vzpomínka na dětství. Rodiče mně velmi často dávali „kázání. Příbuzní říkali: „Zlobilas, těš se na to jaké ti dají rodiče kázání.“

Daleko bližší termín pro kázání je pro mne název VYDÁVAT SVĚDECTVÍ. To znamená dosvědčit shromáždění něco, o čem jsem bytostně přesvědčená, že to tak je. Že je to pravda.

Kázání tedy není teologický traktát, ale velmi osobní výpověď.

O co jde?

Duchovní, po přečteném evangeliu si stoupne před shromážděné účastníky bohoslužby a hovoří o tom co biblické texty znamenají. Rozvádí jejich obsah. Snaží se přečtené části Bible přiblížit posluchačům z hlediska současnosti.

Na to o čem budu příští neděli při bohoslužbách hovořit myslím už v pondělí. Přečtu si texty ze kterých bude moje promluva vycházet. Nechám je působit ve svém podvědomí.

Každou náhodu, událost se snažím vidět v souvislosti s biblickými texty příští neděle.

Vím ke komu budu hovořit. Myslím konkrétně na své posluchače. „Co je pro ně důležité? Co je těší? Co je zatěžuje? Co by mohlo toto evangelium říci jejich konkrétnímu životu?“

Během týdne si přečtu jeden, nebo více biblických komentářů. Přemýšlím o kontextu dobového pozadí. Co chtěl biblický autor říci svým posluchačům?

Promyslím si jak získat pozornost posluchačů. (Důležité je, nenechat je usnout hned na začátku).

Usmívat se na ně, vzbudit v nich dobrou a veselou náladu. (Nezapomínám na to, že evangelium je radostná zpráva, takže žádné pohřební tváření.)

Kladu si otázky: Je způsob myšlenkového pochodu jasný? Kde musí být upřesněn?

Promluvu napíši doslova.

V textu si vyznačím nejdůležitější myšlenky.

Při promluvě mám celý text před sebou, ale snažím se hovořit volně. Vydávám svědeství, radostnou zprávu, tak proč se obávat, že něco zapomenu? Během řeči mě napadají stejně dobré formulace, jako na papíře.

Závěr je výrazný. Požádám posluchače aby přemýšleli o jedné až třech myšlenkách a zopakuji jim je.